- Sezóna
- Celoročně, nejlepší na podzim a v zimě
- Cena
- Nízká
- Výživa na 100 g
- 16 kcal
- 1,2 g bílkoviny
- 0,2 g tuky
- 3,2 g sacharidy
Zelí pekingské
Zelí pekingské
Pekingské zelí (Brassica rapa subsp. pekinensis) je odrůda čínského zelí s protáhlou soudkovitou hlávkou. Má těsně sevřené, zvlněné světle zelené listy a křupavá bílá žebra.
Prakticky
Jak skladovat
- Na lince
Nedoporučuje se, pekingské zelí při pokojové teplotě rychle vadne. Když ho necháš mimo lednici, spotřebuj ho do několika hodin.
- V lednici
Volně ho zabal do fólie nebo dej do děrovaného sáčku a ulož do zásuvky na zeleninu. Vydrží 1–2 týdny, velmi čerstvé až 3 týdny. Rozkroj ho až těsně před použitím, rozkrojené se kazí rychleji.
- V mrazáku
Listy 2 minuty blanšíruj, zchlaď v ledové vodě, dobře okapej a zamraz v uzavíratelných sáčcích. Vydrží až 3 měsíce. Po rozmražení je měkké, proto ho použij do vařených jídel.
Jak vybrat
Vyber hlávku, která je na svou velikost těžká a má těsně sevřené křupavé listy. Vnější listy mají být světle zelené až nažloutlé, bez hnědnutí, vadnutí a černých teček. Bílá žebra mají být pevná a bez skvrn. Nekupuj hlávky s měkkými místy, slizkým povrchem nebo výrazným sirným zápachem. Menší hlávky (kolem 1–1,5 kg) bývají křehčí. Větší se hodí na kvašení, třeba na kimči.
Čím nahradit
Kapusta. Má kadeřavé listy a jemnou chuť, takže se pekingskému zelí podobá nejvíc, jen je o něco pevnější.
Hlávkové zelí se hodí do vařených jídel. Je hutnější, takže se musí vařit déle. Do restovaných jídel a polévek dobře poslouží i pak choi.
Příprava
Odstraň 1–2 vnější listy, můžou být špinavé od písku nebo poškozené. Hlávku rozkroj podélně a propláchni mezi listy, kde se drží hlína. Když ho restuješ na prudkém ohni, odděl silné bílé stonky od jemných listů a přidávej je postupně: nejdřív stonky, listy až ke konci. Tak bude všechno stejně hotové. Košťál je jedlý a sladký. Nakrájej ho na tenké plátky do salátu nebo ho nalož.
Nic nevyhazuj
Z tuhých vnějších listů a košťálu udělej rychlé nakládané zelí. Nakrájej je natenko a promíchej s rýžovým octem, solí, cukrem a špetkou chilli vloček. Vláknitou spodní část můžeš přidat do zeleninového vývaru, dodá mu jemnou sladkost. Povadlé listy oživíš, když je před vařením na 30 minut ponoříš do ledové vody.
V kuchyni
Tepelná úprava
Pekingské zelí zvládne skoro jakoukoli úpravu. Když ho restuješ na prudkém ohni, přirozené cukry zkaramelizují a zelí zůstane křupavé. Přidávej nejdřív stonky, listy až nakonec. Podušené ve vývaru s aromatickými přísadami se rozplývá na jazyku. Syrové osvěží salát nebo coleslaw. Když ho připravíš v páře, zůstane mu jemná chuť. Hodí se tak na obalování knedlíčků i jako lehká příloha. Na grilu nebo na rozpálené pánvi dostane rozpůlená hlávka opečené, kouřové okraje. Nejznámější je ale kvašené jako kimči: bakterie mléčného kvašení z jeho cukrů vytvoří plnou, příjemně kyselou chuť.
Hodí se k
- Zázvor
- Česnek
- Jarní cibulka
- Sójová omáčka
- Sezamový olej
- Gochugaru (korejské chilli vločky)
- Rýžový ocet
- Vepřové maso
- Tofu
- Houby shiitake
- Mrkev
- Miso
- Rybí omáčka
- Ústřicová omáčka
- Koriandrová nať
- Chilli olej
Co to je
Pekingské zelí (Brassica rapa subsp. pekinensis) je odrůda čínského zelí s protáhlou soudkovitou hlávkou. Má těsně sevřené, zvlněné světle zelené listy a křupavá bílá žebra. Říká se mu také čínské zelí, wombok nebo hakusai. Ve východoasijské kuchyni patří k základním surovinám. Je jemné a nasládlé a hodí se syrové i tepelně upravené.
Jak chutná
Pekingské zelí chutná jemně a nasládle, s lehce pepřovým podtónem. Když ho uvaříš, chuť zjemní a dostane zemitý tón. Bílé stonky křupou a při vaření pustí šťávu, jemné kadeřavé listy změknou do hedvábna, skoro jako by byly s máslem. Na rozdíl od hlávkového zelí nikdy nevoní sírou a nepřebije ostatní chutě. Proto snese výrazné koření, jako je gochugaru, sójová omáčka nebo fermentované pasty.
Pomohlo to? Další tipy ti pošleme e-mailem.
Sezónní plány pečení, ověřené recepty a triky, co ušetří čas v kuchyni. Odhlásíš se jedním kliknutím.
Časté otázky
Jaký je rozdíl mezi pekingským a hlávkovým zelím?
Můžu v receptu nahradit pekingské zelí hlávkovým?
Jak dlouho vydrží pekingské zelí v lednici?
Proč se na kimči používá pekingské a ne hlávkové zelí?
Je pekingské zelí zdravé?
Do hloubky
3 min čtení
Druhy
Pekingské zelí má dva hlavní typy. Typ Michihili má vysokou válcovitou hlávku dlouhou až asi 45 cm. Typ Napa (také Wong Bok) má nižší, soudkovitou a kompaktnější, zakulacenou hlávku. Z oblíbených odrůd: 'Minuet' je mini odrůda pro malé domácnosti, 'Bilko' je ceněná pro odolnost vůči chorobám a vyrovnané hlávky a 'Blues' se pěstuje v teplejších oblastech, protože odolává vybíhání do květu. Tchajwanské zelí s plochou hlávkou není pekingské zelí, ale forma hlávkového zelí (Brassica oleracea). Je ale také jemné a sladké a ve většině vařených jídel pekingské zelí nahradí.
Historie
Pekingské zelí pochází z delty Jang-c'-ťiang v Číně. První písemné zmínky o jeho pěstování jsou z 15. století. Vzniklo staletým přirozeným křížením drobného zeleného pak choi z jižní Číny a vodnice ze severu. Koncem 19. století se hlávková forma dostala z Číny do Koreje. Tam se z něj stal základ kimči a hlavní surovina gimjangu, společného podzimního nakládání zeleniny na zimu. Do Japonska se dostalo také koncem 19. století, ve větším rozsahu se tam ale začalo pěstovat až na začátku 20. století. Japonci mu říkají hakusai („bílá zelenina“). Samotný název „napa“ pochází z japonského slova nappa, které označuje listy zeleniny. V čínské kultuře nosí pekingské zelí (báicài) štěstí, protože jeho jméno zní jako „sto bohatství“ (bǎicái). Proto ho zobrazují i sochy z jadeitu, například slavné Jadeitové zelí. To se spojuje s věnem choti Ťin, jedné z manželek císaře Kuang-süa z dynastie Čching.
Věda
Věda vysvětluje, proč je pekingské zelí na kvašení nejoblíbenější. Obsahuje hodně vody (asi 95 %) a přirozených cukrů, a v takovém prostředí se bakteriím mléčného kvašení při výrobě kimči daří. Když zelí osolíš, osmóza z buněk vytáhne vodu. Listy povadnou, chuť se zkoncentruje a vznikne nálev, ve kterém zelí kvasí. Bakterie mléčného kvašení, hlavně z rodů Leuconostoc, Weissella a Lactobacillus, mění cukry na kyselinu mléčnou. Tím klesne pH a zelí dostane typickou kyselost. Na způsobu úpravy tolik záleží kvůli stavbě buněk s křupavými vakuolami plnými vody. Když zelí restuješ na prudkém ohni, voda z povrchu se rychle odpaří. Pak proběhne Maillardova reakce a přirozené cukry zkaramelizují. Když ho naopak pomalu dusíš, rozpadne se pektin v buněčných stěnách a z křupavých listů jsou hedvábné, měkké proužky. Glukosinolátů, které mají všechny brukvovité rostliny, je v pekingském zelí méně než v hlávkovém. Proto chutná jemněji a uvařené tolik nevoní sírou.
Původ a etika
Pekingské zelí se pěstuje v mírném pásu po celém světě. Nejvíc ho produkují Čína, Korea a Japonsko, v Evropě hlavně Nizozemsko, Španělsko, Německo a Polsko. Roste poměrně krátce (50–70 dní) a snadno se přizpůsobí, takže je šetrné k životnímu prostředí. Pokud ti na tom záleží, hledej logo EU pro ekologické zemědělství. Na farmářských trzích seženeš čerstvě sklizené zelí s lepší chutí, které necestovalo daleko. Ať koupíš jakékoli, listy před použitím důkladně propláchni.