- Sezóna
- Nejvíc šťávy se vyrobí po sklizni černého rybízu v polovině léta, díky konzervaci ji ale koupíš celý rok.
- Cena
- Střední
- Výživa na 100 g
- 52 kcal
- 0,5 g bílkoviny
- 0,5 g tuky
- 12,5 g sacharidy
Džus z černého rybízu
Džus z černého rybízu
Šťáva z černého rybízu se lisuje z plodů rybízu černého (Ribes nigrum), opadavého keře, který pochází ze severní Evropy a části Asie. Bobule jsou výrazně kyselé, mají hodně barviva a silnou vůni. Šťáva bývá čirá i s dužninou, slazená i neslazená a odedávna se pije jako jídlo, lék i posilující nápoj zároveň.
Prakticky
Jak skladovat
- Na lince
Neotevřené pasterované lahve skladuj v chladné, tmavé spíži do data uvedeného na obalu.
- V lednici
Po otevření ji drž v lednici a spotřebuj ve lhůtě uvedené na etiketě, obvykle do 3 až 5 dnů.
- V mrazáku
Dobře se zmrazuje, vydrží až 6 měsíců. Po rozmrazení ale může trochu ztratit vůni a barvivo se může usadit.
Jak vybrat
Vybírej šťávu, která není vyrobená z koncentrátu a je slazená jen málo nebo vůbec. Barvu má mít tak tmavou, že je skoro neprůhledná, fialově černá. Vonět má svěže, zeleně a ovocně, nikdy ne vařeně nebo po karamelu, to by znamenalo, že se při výrobě přehřála.
Čím nahradit
Šťáva z červeného rybízu s trochou ostružinové šťávy, podobně kyselá a plná.
Neslazená brusinková šťáva, zředěná a lehce oslazená. Bylinnou hloubku černého rybízu ale nemá.
Příprava
Tradičně se zralé bobule rozmačkají, jemně zahřejí, aby popraskaly slupky, a vylisují. Šťáva se pak přefiltruje nebo nechá ustát. Doma ji nevař prudce, var otupí kyselost a zničí vůni.
Nic nevyhazuj
Vylisované slupky a semínka můžeš usušit a vyluhovat do octa nebo sirupu. Dodají mu zbytek barvy a tříslovin.
V kuchyni
Tepelná úprava
Hodí se jako základ omáček, redukcí, želé a sorbetů. Mírné povaření snese, ale čím šetrněji s ní zacházíš, tím líp. Stejně dobrá je studená, zředěná vodou jako sirup, nebo zkvašená na víno či likér.
Hodí se k
- Zvěřina
- Hořká čokoláda
- Jalovec
- Jehněčí
- Vanilka
- Hřebíček
Co to je
Šťáva z černého rybízu se lisuje z plodů rybízu černého (Ribes nigrum), opadavého keře, který pochází ze severní Evropy a části Asie. Bobule jsou výrazně kyselé, mají hodně barviva a silnou vůni. Šťáva bývá čirá i s dužninou, slazená i neslazená a odedávna se pije jako jídlo, lék i posilující nápoj zároveň.
Jak chutná
Nejdřív tě probere ostrá, citrusová kyselost a typická vůně rozmačkaných listů a tmavých slupek. Pak se chuť rozvine do husté, skoro vinné ovocnosti, která připomíná ostružiny, likér cassis a vlhkou lesní půdu. Dochuť je dlouhá, svíravá a lehce hořká, s tříslovinami a jemným květinovým nádechem, který ti zůstane na patře.
Pomohlo to? Další tipy ti pošleme e-mailem.
Sezónní plány pečení, ověřené recepty a triky, co ušetří čas v kuchyni. Odhlásíš se jedním kliknutím.
Časté otázky
Je šťáva z černého rybízu přirozeně sladká?
Ztrácí šťáva z černého rybízu zahříváním živiny?
Proč je šťáva z černého rybízu tak tmavá?
Do hloubky
3 min čtení
Druhy
Šťáva z černého rybízu často působí jednotvárně, ale její charakter hodně ovlivňuje odrůda, půda i zeměpisná šířka.
Ben Lomond
Pěstuje se hojně ve Skotsku a severní Anglii, nejlíp se mu daří v chladném přímořském podnebí s dlouhými dny. Sklízí se strojově v plné zralosti a dává hodně kyselou šťávu s výraznými bylinnými tóny a čistou, svěží dochutí.
Noir de Bourgogne
Pěstuje se v Burgundsku na vápenitých půdách, hlavně na výrobu likérů, a dává šťávu mimořádně intenzivní vůně. Tamní půda a podnebí jí dodávají plnější chuť s náznakem fialek a koření a jemnější třísloviny.
Titania
Odrůda Titania byla vyšlechtěna ve Švédsku a pěstuje se hojně ve Skandinávii a ve střední a východní Evropě. Snese tužší zimy a kratší léta. Její šťáva je tmavá, svíravá a má velmi sytou barvu.
U všech odrůd hodně záleží na načasování sklizně. Bobule natrhané moc brzy dají ostře kyselou, řídkou šťávu, přezrálé zase plochou a málo voňavou. Nejlepší šťáva vzniká v krátkém okamžiku, kdy jsou cukry, kyseliny a fenolické látky v rovnováze.
Historie
Historie šťávy z černého rybízu vede severem Evropy přes medicínu, zemědělství i impérium.
Starověk a raná tradice
Antické řecké a římské texty černý rybíz skoro nezmiňují, příbuzné druhy rodu Ribes se ale v raném eurasijském bylinkářství cenily. Odvary z tmavých bobulí se pily spíš pro posilnění než pro radost a jejich ostrost se spojovala s léčivou silou, ne se společenským pitím.
Raný novověk v Evropě
Ve středověku se černý rybíz sbíral hlavně divoký, do evropských zahrad se dostal až koncem 16. a v 17. století. Ve Francii ho dal do módy spis z roku 1712, který vychvaloval „obdivuhodné vlastnosti“ cassisu, a v 18. století se jeho šťáva a sirupy užívaly na horečky, bolesti v krku a jako celkové posilující tonikum. Odpovídalo to tehdejší medicíně, která cenila chladivá, očistná jídla.
Moderní doba
Největší slávu zažila šťáva z černého rybízu ve 20. století. Za druhé světové války ji Británie usilovně propagovala proti nedostatku vitaminu C a její chuť se tam vryla do národní paměti. Průmyslové lisování, pasterace a později zahušťování na koncentrát z ní udělaly běžný nápoj, zatímco v kontinentální Evropě se z ní vyráběly likéry a omáčky pro vybranou kuchyni. Dnes se drobní výrobci vracejí ke starším postupům, zdůrazňují původ ovoce a co nejšetrnější zpracování.
Věda
Barvu dávají šťávě z černého rybízu antokyany, hlavně glykosidy delfinidinu a kyanidinu. Tato barviva jsou rozpustná ve vodě a velmi citlivá na teplo a kyslík, proto při hrubém zpracování barva i chuť vyblednou. Kyselost šťávy, obvykle kolem pH 2,8 až 3,2, barvu stabilizuje, ale zároveň dává šťávě její ráznou chuť. Vitaminu C obsahuje na ovocnou šťávu neobvykle hodně, je ale stejně křehký a světlem a teplem se rychle rozkládá.
Původ a etika
U etického původu šťávy z černého rybízu jde hlavně o rozmanitost v zemědělství a férové pracovní podmínky. Velké monokultury jsou náchylnější k chorobám a zužují genetickou rozmanitost, menší smíšené farmy naopak udržují staré odrůdy a místní odolnost. V průmyslové výrobě převládá strojová sklizeň, ruční sběr ale dává práci na venkově a ovoce z něj bývá dražší. Odpovědní výrobci šetří vodou při praní a lisování a dál využívají vedlejší produkty, takže tradici spojují s dnešní udržitelností.