- Sezóna
- Od začátku léta do podzimu podle oblasti a druhu, sušené celý rok.
- Cena
- Vysoká
- Výživa na 100 g
- 30 kcal
- 3,1 g bílkoviny
- 0,2 g tuky
- 2,4 g sacharidy
Hřib smrkový
Hřib smrkový
Hřib smrkový (Boletus edulis) je hlavní zástupce skupiny blízce příbuzných lesních hřibů. V Evropě i jinde se cení pro pevnou dužninu, výrazné aroma a široké využití v kuchyni. Na rozdíl od pěstovaných hub tvoří mykorhizu, tedy žije v symbióze s lesními stromy. Proto se nedá pěstovat a jeho chuť silně odráží místo, kde vyrostl.
Prakticky
Jak skladovat
- Na lince
Nevhodné, teplo urychluje kažení a činnost hmyzu.
- V lednici
Skladuj neomyté v papírovém sáčku v lednici, aby mohla odcházet vlhkost, a spotřebuj do dvou až tří dnů.
- V mrazáku
Před zamražením je krátce orestuj, syrové zamražené ztratí strukturu.
Jak vybrat
Vyber plodnice s pevným, těžkým kloboukem a zavalitým, nepoškozeným třeněm. Rourky pod kloboukem mají být smetanově bílé až světle žluté, nikdy olivové nebo rozbředlé. Hřib má vonět čistě a oříškově. Kyselý nebo čpavkový pach prozrazuje stáří nebo špatné zacházení.
Čím nahradit
Sušené hřiby namočené v teplé vodě. Vodu z namáčení použij jako chuťový základ.
Směs shiitake a hnědých žampionů, posílená trochou houbového prášku.
Příprava
Jemně je okartáčuj od lesních nečistot a otři sotva vlhkým hadříkem. Dlouho je neomývej, porézní dužnina snadno nasaje vodu. Nakrájej podle použití a odřezky si schovej na vývar nebo prášek.
Nic nevyhazuj
Třeně a odřezky usuš a umel na hřibový prášek. Je to silné koření, díky kterému si hřiby užiješ i mimo sezónu.
V kuchyni
Tepelná úprava
U hřibů platí, že méně je více. Nejlepší jsou rychle orestované na másle nebo olivovém oleji: povrch zkaramelizuje a uvnitř zůstanou šťavnaté. Sušením se chuť zkoncentruje, takže jsou nenahraditelné ve vývarech, omáčkách a dlouho vařených jídlech. Namočená dužnina jim dodá strukturu i hloubku.
Hodí se k
- Máslo
- Česnek
- Tymián
- Rýže na rizoto
- Vejce
- Polenta
- Zvěřina
Recepty s touto surovinou
Co to je
Hřib smrkový (Boletus edulis) je hlavní zástupce skupiny blízce příbuzných lesních hřibů. V Evropě i jinde se cení pro pevnou dužninu, výrazné aroma a široké využití v kuchyni. Na rozdíl od pěstovaných hub tvoří mykorhizu, tedy žije v symbióze s lesními stromy. Proto se nedá pěstovat a jeho chuť silně odráží místo, kde vyrostl.
Jak chutná
Chuť nastoupí hned a naplno. Hluboké umami připomíná teplý vývar a pražené ořechy. Pak se rozvine do sladkých lesních tónů: vlhké listí, slupky lískových ořechů a náznak kakaa. Dozvuk je dlouhý a lehce svíravý. Plná, masitá chuť vydrží dlouho na jazyku a ostatní suroviny zvýrazní, místo aby je přebila.
Pomohlo to? Další tipy ti pošleme e-mailem.
Sezónní plány pečení, ověřené recepty a triky, co ušetří čas v kuchyni. Odhlásíš se jedním kliknutím.
Časté otázky
Dají se hřiby jíst syrové?
Proč jsou hřiby tak drahé?
Do hloubky
3 min čtení
Druhy
Jako hřiby se prodává celá skupina blízce příbuzných druhů a každý z nich nese otisk lesa a podnebí, kde roste. Italské hřiby (porcini): Často se berou jako vzor. Rostou pod kaštanovníky, duby a buky a sbírají se ručně v Apeninách a v podhůří Alp. Mají světlou, kompaktní, sladce voňavou dužninu, jejíž vyvážená chuť formovala klasickou italskou kuchyni. Francouzské cèpes: Tak Francouzi říkají hřibům. Nejznámější jsou z Périgordu a Auvergne, kde rostou ve smíšených listnatých lesích. Mívají o něco tmavší klobouk a výrazný tón lískových ořechů. Pobaltské a severské hřiby: Rostou pod smrky a borovicemi. Mají pevnější dužninu a chladnější vůni s nádechem pryskyřice, protože sever má jiné podmínky a kratší sezónu. Severoamerické hřiby (king bolete): Sbírají se na pacifickém severozápadě pod douglaskami a jedlovci. Jsou robustní, mají výraznou chuť a často jsou větší než evropské. Sbírají se stále ručně, téměř obřadně. Houbaři vyrážejí za úsvitu, aby hřiby našli co nejpevnější, než je poškodí hmyz a teplo.
Historie
Hřiby mají v dějinách kuchyně čestné místo. Starověk: Římané si lesních hub velmi cenili a Nero je prý nazval „pokrmem bohů“. Plinius starší o nich psal opatrně i s úžasem a zmiňoval jejich slasti i nebezpečí. Římský „boletus“ byl nejspíš muchomůrka císařská, hřiby patřily pravděpodobně mezi houby, kterým Plinius říkal „suilli“. Na stolech elity byly symbolem vytříbenosti a připravovaly se jednoduše, aby vynikla jejich přirozená chuť. Středověk: Ve středověku putovaly hřiby spíš z lesa rovnou na trh než po obchodních stezkách. Na místních trzích se prodávaly čerstvé, klášterní kuchyně je dostávaly sušené. Protože jejich sběr vyžadoval znalost hub, patřily k základu venkovské stravy. V pozdějších staletích zavedla některá italská města úřední kontrolu hub na trzích, aby předešla otravám. Moderní doba: V 19. a 20. století se hřiby staly symbolem regionálních kuchyní, hlavně italské a francouzské, protože po železnici se sušené houby dostaly mnohem dál. Dnes stojí na pomezí gastronomie a ekologie. Kuchaři je oslavují a hřiby samy strávníkům připomínají lesy, bez kterých by nerostly.
Věda
Silná umami chuť hřibů pochází hlavně z volné kyseliny glutamové a nukleotidů a sušením ještě zesílí. Hřib je mykorhizní houba: hostitelskému stromu dodává minerály a vodu a dostává od něj sacharidy. Tahle výměna ovlivňuje chuť i obsah minerálních látek. Teplo mění strukturu buněk a uvolňuje aromatické látky, třeba alkoholy a ketony, které voní po ořeších a vlhké zemi. Příliš mnoho vody tyto chutě oslabí.
Původ a etika
Odpovědný sběr hřibů znamená ohleduplnost k lesu. Nadměrný sběr, rozrývání půdy a hrabání můžou poškodit podhoubí. Sbírej opatrně, nehrabej, nešlap po lesní hrabance, mladé plodnice nech dorůst a dodržuj místní předpisy. Když houby kupuješ, dej přednost malým dodavatelům, u kterých víš, odkud pocházejí. Pomůžeš tím přírodě i tradici houbaření.