Nektarinka

Nektarinky se často berou jako jedno ovoce, jenže podle místa a způsobu pěstování se od sebe dost liší. Nektarinky se žlutou dužninou převažují ve středomořském podnebí a v Kalifornii. Daří se jim v teple a při velkých rozdílech mezi denní a noční teplotou, kdy se zvýší kyselost. Plody jsou pak svěží a výrazné, s citrusovým tónem. Nektarinky s bílou dužninou, odedávna oblíbené ve východní Asii, mají rády o něco chladnější podmínky. Jsou méně kyselé a jejich sladkost působí spíš krémově a květinově než ostře.

Odrůdy s přirostlou peckou mají pevnou dužninu, která se při zavařování nerozpadá. Proto převládají ve zpracování a u mnoha raných sklizní. Na přímou konzumaci se víc hodí odrůdy s odlučitelnou peckou, u nichž jde dužnina od pecky čistě oddělit. Hodně záleží na půdě. Písčitohlinité půdy urychlují zrání a zesilují vůni, na těžších jílovitých půdách jsou plody větší, ale méně aromatické. Sklízí se ručně, často na několikrát, jakmile se základní barva slupky změní ze zelené na žlutou nebo krémovou. Po utržení už nektarinky cukr nenaberou, i když dál měknou a víc voní. Každá odrůda, od raných plodů se sytým červeným líčkem po bledé pozdně letní, má svůj poměr šťávy, cukru a fenolické hořčinky.

Nektarinka má stejný původ jako broskev, která pochází ze starověké Číny. Peckovice tam byly symbolem dlouhověkosti a obnovy. Ve starověku se broskev dostala přes Persii do Středomoří a římští autoři jako Plinius starší ji nazývali „perské jablko“. Nektarinky tehdy byly nejspíš jen ojedinělé mutace, ne ustálené odrůdy. Římští zahradníci si pečlivě vybírali stromy a roubovali je, a tak občas zaznamenali i broskve s hladkou slupkou. Cenili si jich jako zajímavosti, které se navíc snadno jedí.

Ve středověku se islámské zemědělství a obchodní cesty rozšířily přes Persii až do Středomoří, a tím se usnadnila výměna odrůd broskví. Mutace s hladkou slupkou se občas množily v klášterních zahradách a na šlechtických statcích, ale zůstávaly kuriozitou. Název „nektarinka“ vznikl až později. Je odvozený od nektaru, nápoje bohů.

V moderní době se nektarinky pěstovaly v evropských zahradách nejpozději od 17. století, kdy je název poprvé doložen v angličtině. Velká pevná nektarinka, jakou dnes znáš z trhu, je ale výsledkem šlechtění ve Spojených státech v polovině 20. století. Kalifornské velkoplošné sady z ní ve 20. století udělaly celosvětové zboží. Dnešní pěstitelé se snaží vrátit plnou vůni pomocí starých odrůd a nižších výnosů.

Za to, že nektarinky nemají chloupky, může jediný recesivní gen, který ovlivňuje vývoj chloupků (trichomů) na slupce. Hladký povrch nemění jen strukturu, ale i vnímání: ovoce pak v ústech působí šťavnatěji. Cukr se ukládá hlavně jako sacharóza, kyselost dodávají kyselina jablečná a citronová. Za typickou květinovou vůni můžou těkavé látky jako laktony a estery. Hodně záleží na tom, kdy se ovoce sklidí a jak se s ním potom zachází.

Pěstování nektarinek ve velkém často stojí na intenzivním zavlažování a sezonních pracovnících. Pokud chceš nakupovat eticky, dej přednost sadům, které šetří vodou díky kapkové závlaze a otevřeně ukazují, jak se tam pracuje. Nektarinky se snadno pomačkají, takže kratší cesta od stromu k tobě znamená méně odpadu a lepší chuť. Nákup od místních pěstitelů je tak dobrou volbou z etického hlediska i pro chuť.