Mango

Na světě existuje přes 1 000 pojmenovaných odrůd a jejich rozmanitost je obrovská. Legendární Alphonso z indického regionu Ratnagiri je ceněné pro máslovou konzistenci, výraznou sladkost a šafránově zbarvenou dužninu – často mu říkají „král mang“. Kesar je aromatické, se sladkokyselými tóny. Ataulfo (Honey nebo Champagne mango) z Mexika má krémovou dužninu bez vláken, ideální k jídlu za syrova. Tommy Atkins, nejvíce exportovaná odrůda, vydrží dlouho, ale chuť má mírnější. Kent vyvažuje sladkost a má minimum vláken. Langra ze severní Indie má osobitou, kyselejší chuť. Pevná, mírně kyselá dužnina Totapuri je ideální ke zpracování a nakládání. Polyembryonní odrůdy jako Manila a Nam Doc Mai mají semena geneticky shodná s mateřským stromem, kdežto semenáče monoembryonních indických typů se od sebe výrazně liší.

Příběh manga začíná nejméně před 4 000 lety v oblasti Indie a Barmy, kde divoké stromy Mangifera indica rostou dodnes. Buddhističtí mniši ho kolem let 400–500 př. n. l. roznesli po obchodních cestách a pěstování se rozšířilo po celé jihovýchodní Asii. Mughalský císař Akbar (1556–1605) založil u Darbhangy legendární Lakh Bagh – sad se 100 000 mangovníky, z nichž některé prý vydržely 300 let. Portugalští obchodníci, kteří v roce 1498 dorazili do Kalikatu (Kózhikódu), zahájili první evropský obchod s mangem a zavedli roubování, díky němuž se daly množit vynikající odrůdy jako Alphonso – pojmenované po portugalském šlechtici Afonsu de Albuquerque. Anglické slovo „mango“ pochází z malajálamského „manga“ a tamilského „mangai“. Portugalci přivezli mango do Brazílie kolem roku 1700, španělské galeony z Manily ho v 17. a 18. století dopravily do Mexika a perští obchodníci ho roznesli na západ, na Blízký východ a do Afriky. Na Havaj se dostalo kolem roku 1824, na Floridu v roce 1833 a roubované indické odrůdy tam dorazily v roce 1889; nakonec se mango stalo oblíbeným ovocem v tropech a subtropech po celém světě.

Zrání manga je složitý biochemický proces, který řídí ethylen – plynný rostlinný hormon. Jak plod zraje, ethylen spustí řetězec enzymatických reakcí: škroby se mění na cukry (hlavně sacharózu, fruktózu a glukózu), chlorofyl se rozkládá a odhaluje karotenoidní barviva a buněčné stěny měknou, jak se rozkládá pektin. Při tomto klimakterickém zrání vzniká typická vůně manga – několik set těkavých látek, mezi nimi terpeny (pryskyřičné, borovicové tóny), laktony (broskvová sladkost) a estery (ovocně květinové tóny). Dužnina obsahuje zhruba 83 % vody a 15 % sacharidů. Celkový obsah fenolických látek v dužnině při zrání obvykle klesá, průběh se ale liší podle odrůdy. Mangiferin, xanton soustředěný ve slupce a jádru pecky, se hojně zkoumá pro svou antioxidační aktivitu v laboratoři. Bílkovin je v plodu málo (0,5–1,5 %) a organické kyseliny – hlavně citronová a jablečná – během zrání ubývají, takže mango působí čím dál sladší.

Mango se komerčně pěstuje ve více než 100 zemích. Indie vyprodukuje zhruba 40–45 % světové úrody, následují Indonésie, Čína, Pákistán a Mexiko. Certifikace Fair Trade zajišťuje férové pracovní podmínky, udržitelné hospodaření a fondy na rozvoj komunit, které podporují družstva pěstitelů – obzvlášť důležité v zemích jako Haiti, kde se drobní farmáři potýkají s ekonomickými potížemi. Když můžeš, vybírej mango v biokvalitě a s certifikací Fair Trade, hlavně u sušeného manga, kde evropský trh stále víc vyžaduje doklady o udržitelnosti. Mango dovážené letecky má vyšší uhlíkovou stopu než mango z lodní přepravy; nákup od regionálních dodavatelů v hlavní sezóně dopad na životní prostředí snižuje. V pěstitelských oblastech plní mangovníky důležité ekosystémové služby – ukládají uhlík a poskytují útočiště opylovačům.