Majoránka sušená

Pravá majoránka je jediný druh, Origanum majorana. Anglicky se jí říká i sweet marjoram nebo knotted marjoram, podle poupat, která připomínají uzlíky. „Pot marjoram“ je Origanum onites, samostatný, blízce příbuzný druh s ostřejší chutí. „Mexican marjoram“ obvykle znamená mexické oregano (Lippia graveolens), které do rodu Origanum vůbec nepatří. Wild marjoram je v angličtině jen jiný název pro oregano, tedy dobromysl obecnou (Origanum vulgare). Majoránka a oregano se pletou už po staletí. Pořádek do toho v roce 1980 zkusil udělat nizozemský botanik J. H. Ietswaart revizí rodu Origanum.

Majoránka pochází z prosluněných strání východního Středomoří, z Kypru, Turecka a Levanty, kde tisíce let roste volně. Pro staré Řeky nebyla jen kořením, ale posvátným darem bohyně lásky Afrodíty. Její voňavé snítky vplétali do svatebních věnců, aby novomanželům přinesly štěstí a plodnost. Římané tuto úctu převzali, říkali jí „bylina štěstí“ a věřili, že prodlužuje život. Podle řecké mytologie proměnili bohové v majoránku královského voňavkáře Amaraka. Léčebné využití byliny zaznamenali už antičtí lékaři, především Dioskúridés ve svém zásadním díle De Materia Medica. Ve středověku se majoránka dostala na sever do evropských kuchyní a ochucovala pivo ještě předtím, než se prosadil chmel. V Německu a Polsku se stala nedílnou součástí výroby klobás. Britové ji přidávali do piva a do šňupacího tabáku kvůli její mátové svěžesti.

Za vůní sušené majoránky stojí celá řada těkavých látek, hlavně monoterpenické uhlovodíky a jejich kyslíkaté deriváty. Plynová chromatografie ukazuje, že hlavní podíl na vůni má terpinen-4-ol a trans-sabinenhydrát, doplněné β-felandrenem, γ-terpinenem, p-cymenem, linaloolem a α-terpineolem. Tento chemotyp je bohatý na sabinenhydrát, a ne na fenolické látky (thymol, karvakrol), které převládají v oreganu. Proto je majoránka sladší a méně ostrá. Sušením se těkavé oleje koncentrují a svěží citrusové tóny čerstvé bylinky se promění v kulatější, zemitě nasládlou chuť. Majoránka obsahuje také kyselinu rozmarýnovou a flavonoidy, jako je kvercetin a luteolin, a menší množství karvakrolu a thymolu než oregano. Kafr, borneol a pinen v silici jí dodávají jemný léčivý podtón. Díky nim měla majoránka stálé místo v tradičních lékárnách, kde se používala na trávicí potíže, dýchací obtíže a nervové napětí.

Majoránce se daří ve Středomoří. Hlavními komerčními producenty jsou Egypt, Turecko a Francie. Dobře snáší ekologické pěstování a v suché, propustné půdě, kterou má nejraději, potřebuje jen minimum vstupů. Při nákupu hledej sušenou majoránku s logem EU pro ekologické zemědělství (zelený list), podpoříš tak hospodaření, které chrání půdu a biodiverzitu. Certifikace spravedlivého obchodu jsou u majoránky vzácnější než třeba u vanilky nebo skořice. Etický původ ti ale zajistí i spolehliví dodavatelé, kteří mají s pěstiteli otevřené vztahy.